A kdo jsme my?

6. prosince 2017 v 10:35 | Tessie
V první řadě chceme poděkovat, že jste zavítali na náš blog :) Tady bych se ráda trochu rozepsala v tom, jak se náš společný příběh vlastně začal psát.



Hodně lidí dokáže říct, že si pes vybral jeho. V našem případě to nebylo jinak. Jednoho dne se ke mně Bailey zkrátka přidala na cestě do práce. Něco tomu ale ještě předcházelo...
Pár dní předtím se na facebooku ve skupině města řešil pes, ležicí, hubený. Nikdo ho nehledal a nechtěl. Policie k němu byla několikrát volána, ale nepodařilo se jim ho chytit. Viděla jsem fotky, věděla jsem jak vypadá a že se nedá nalákat. Vždy na pár dní se pes před veřejností schoval a pak se zase objevil, a s ním i zprávy o něm. Někde ho někdo nakrmil a dal mu vodu, někde ho viděli. Dá se říct, že se pohyboval po celém městě. Jednou takhle zavítal i do naší čtvrti, kdy se ke mě jednoduše připojil na cestě do práce. Tehdy jsem zjistila, jak moc vystrašený pes je, ale jak moc mu na druhou stranu chybí přítomnost pána. Neměl obojek, byl hubený, nenechal na sebe sáhnout, ale přesto šel dobrou minutu po mém boku, jak kdyby byl můj, mlčky sjme na sebe koukali. Nejvetší chybou bylo tehdy to, že jsem začala mlaskat, pes se lekl a už byl v tahu. No a já musela do práce. Tohle místo, kde jsme se poprvé viděly, je sakra vzdálené od původního místa, kde se poprvé pes objevil. Měl pod palcem celé město.
Psala jsem do zdejšího útulku, jestli o psovi vědí a co s ním. Od nich mi bylo řečeno, že ano, vědí, a že policie ho nemůže chytit, takže na něj budou muset použít uspávací pušku. Domluvila jsem se s nimi tedy, že mi dají vědět, pokud se podaří ho chytit a pojede k nim. Nedalo se nic dělat, vybavila jsem se pamlsky, odchytovým vodítkem, masem a doufala, že psa odchytím sama, aby ho nikdo nemusel už nahánět. Ale pes zase na pár dní zmizel.
V sobotu mi přišla zpráva, že je pes u nich. Nebylo nač čekat, musela jsem ho vidět, takže hned v neděli jsem do útulku jela. Druhé setkání mi vehnalo slzy do očí. Tak nešťastného a zároveň šťastného psa jsem snad nikdy neviděla. Někdo ho strašně zlomil a zklamal, ale na druhou stranu byl rád, že je konečně zase s lidmi. Na otázku, při pouštění brankou do útulku, jestli je můj, jsem se zmohla jen na "Ještě ne..." a šla hned k jeho kotci. Nesla jsem tam dvě tašky plné žrádla pejskům a pamlsky, abych si ho alespoň trochu získala.

Teď to trochu přeruším. Záměrně píšu v mužském rodu, protože do té doby nikdo nevěděl, že Bailey je slečna. Má totiž tak dlouhé chlupy, že jí na bříško není vidět.

Se slečnou jsem se domluvila, že půjdu k němu do kotce. Nevypadala nadšená, v očích měla otázku "Nepokouše tě?", ale nakonec souhlasila. V kotci jsem psa zavalila asi tunou pamlsků, bylo vidět, jak je hladový. První zjištění bylo, že přesně ví, co znamená sedni, lehni, popros a další. Při zjištění, že pes je naprosto krotký, se mě slečna zeptala, zda ho nechci vzít na procházku, protože v kotci od minulého dne nic neudělal, takže je asi naučený hygieně. Byl, perfektně. Jen co jsem vyběhla na první trávník, už dřepěl. Říkala jsem si, že by byl tak mladý, aby ještě čůral na holku? Neřešila jsem, byla jsem unešená. Šli jsme dál, kolem útulku je krásná cyklostezka a nikde ani člověk. Měla jsem dost času na přemýšlení. Nemohla jsem si srovnat myšlenky, co to vlastně dělám. Po několika minutách jsme došli k lavičce, já si sedla, pes taky. Položil mi hlavu do klína. V tu chvíli mě napadlo, že má krásnou oříškovou barvu. Nevěděla jsem proč, ale musel to být Bailey. Samozřejmě na to neslyšel, nevěděl, co to znamená. Odpočívali jsme na lavičce, až se mi vybavila ta chvíle před útulkem. Vzala jsem pamlsek a snažila se ho navést, aby si stoupnul. Přes množství chlupů na břiše jsem ale stejně prd viděla. Vzala jsem všechnu nejistotu do hrsti, ujistila se, že mám antibakteriální gel (jsem na tohle hrozný pedant, a bůhví, čím ten pes prošel) a sáhla mu na břicho...

"BAILEY, TY JSI HOLČIČKA!" skoro jsem ječela štěstím, že "ho" tam nemá.

Bylo rozhodnuto. Bude moje. Musí být. Začal kolotoč myšlenek, přemlouvání a ujišťování, že dělám správnou věc. Holčička...
Bailey jsem vrátila do útulku, za zjištění další "úžasné" věci, že umí lézt po mřížích. Výborný. Nějak se to komplikovalo. Musela jsem zavolat mamce. Ta mi vždy dobře poradí. Ale možná jsem trochu spolýhala na to, že mi řekne, ať si ji vezmu, protože ona sama si vzala psy bez toho, aniž by věděla, jaký jsou. Nad psem jsem přemýšlela už dlouho a stejně bych si ho časem pořídila. Musela jsem přemluvit Áďu, nebyla jsem si jistá, co řekne Bailey na kočky. Už v útulku nám ukazovali, jak všechny psy miluje a koček si nevšímá, byla ale potřeba zkouška u nás doma.
O pár dní později jsem se na ni byla podívat i s Áďou, který byl do té doby proti. A pak to začalo.. "Budeš s ní ale chodit ven ty" oznámil mi suše. A bylo vyhráno. Teda tak napůl. "Ale když půjde po kočkách, tak půjde zpátky do útulku." Nezbývalo mi nic jiného, než souhlasit. Pokud by šlo kočkám o krk, nemohla by tam být.

O týden později, co jsem se na ni poprvé byla podívat v útulku, jsem si ji najednou vezla domů. Nejdřív zastávka v práci, abychom nakoupili vše potřebné.
Velká chvíle. Kočky. Oliva všechny nesnáší, u té bylo jasné, že za zvuku syčení jí její nožky ponesou klusem pryč. Harry byl zvědavý. Z ocasu měl sice vánoční stromek, ale byl zvědavý. A nic se nedělo. Nějaký zájem o kočky u Bai? Vůbec.

Zkrátím to.
Teď mi Bailey leží u nohou, jak lehává už tři měsíce, co ji máme. Není to nejšťastnější ani nejhezčí pes, kterého znám. Má svý mouchy. Je to ale MOJE BAILEY, a navždycky bude. Nechala jsem jí zaregistrovat čip na mé jméno, takže teď nás pojí velmi silné pouto :D
Mám štěstí. Za celou tu dobu mi Bai nic nezničila, není agresivní, nikdy se doma ani nepočůrala, všechny miluje. Jejím velkým koníčkem je ale zdrhání, na kterým pracujeme a pracovat budeme. Ráda se morduje s Harrym celé dny, ale jeho to baví.

Bailey nikdy nikdo nehledal, nenašla jsem ji v žádném inzerátu, nejspíš ji tedy někdo vyhodil.



Tessie - Je mi 23 a jsem blíženec. Nejvíc se zajímám o výživu psů a koček (klidně mi napište), jejich chování až tak pod palcem nemám, ale s Bai na tom pracujeme a hledáme si k sobě cestu. Kočky nesnáším a ony nesnáší mě, platí to ale jen pro ty, co s náma žijou :) Brambůrky miluju víc než čokoládu a miluju zelenou barvu.

Bailey - Je jí kolem roka, přivezeniny má 2. 9. 2017. Její přezdívky jsou: Bai, Špejla, Bambi, Nůňa, Kiki nebo Bejbyna. Nejvíc miluje to, co já nesnáším - dršťky. Její oblíbená činnost je vykoukávání díry do hlavy páníčkům a tahání kocoura za nohy.

Spolu nejspíš tvoříme dokonalý tým. Já se snažím jí dát vše, co by potřebovala a co je jí přirozené, ona mi to oplácí láskou a mně to stačí. Rády poradíme, vymyslíme, vyzkoušíme cokoliv za vás (v rámci bezpečných věcí :D), půjdeme se s někým vyvenčit nebo si jen tak přátelsky napíšeme :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chloë Noir | E-mail | Web | 29. prosince 2017 v 17:59 | Reagovat

Krásny príbeh. :) Je super, že ste sa takto našli. :)
Nejaké foto Bailey by nebolo? :D

2 baileythemutt | 6. dubna 2018 v 7:52 | Reagovat

[1]: Bude, bude :) Brzy bude nový design blogu, celý jen o Bai :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama